12. Kapitola, 1. část

Vzbudila jsem se ve čtyři ráno holandského času, úplně čilá.Všechny pokusy znova usnout selhaly, a tak jsem tam jenležela. BiPAP pumpoval vzduch dovnitř a zase ven a já jsem siužívala ty dračí zvuky, ale přála jsem si, abych mohla dýchat podlesvého.Znova jsem si četla Císařský neduh až do té doby, než se mámakolem šesté vzbudila a otočila se ke mně. Otřela se hlavou o mojerameno, což byl takový divný pocit, trochu augustovský.Do pokoje nám přinesli snídani a já jsem ke svému nadšenízjistila, že obsahuje krájené uzeniny i další smrtelné hříchy protiamerické představě o snídani. Šaty, které jsem si plánovala vzít naschůzku s Peterem Van Houtenem, jsem měla včera při večeři vOranjee, takže když jsem se osprchovala a přinutila své vlasy, aby siaspoň trošku lehly, strávila jsem snad půl hodiny tím, že jsem smámou probírala klady a zápory různých kombinací oblečení.Nakonec jsem se rozhodla obléknout se co nejvíc jako Anna v CN:conversky a tmavé džíny, jaké vždycky nosila, a světle modré tričko.Na tričku byl sítotiskem přenesený slavný surrealistický obrazReného Magritta, na kterém nakreslil dýmku a pod ni pak psacímpísmem připsal Ceci n'est pas une pipe ("Tohle není dýmka")."Já tomu tričku prostě nerozumím," řekla máma."Peter Van Houten tomu rozumět bude, uvidíš. V Císařskémneduhu je tak asi sedm tisíc narážek na Magritta.""Ale vždyť je to dýmka.""Ne, není," odpověděla jsem. "Je to kresba dýmky. Chápeš?Zobrazení čehokoli je z podstaty věci abstraktní. Je to hrozněchytrý.""Kdy jsi tak moc vyrostla, že chápeš věci, které nechápe tvojestařičká matka?" zeptala se máma. "Připadá mi to jako včera, kdyžjsem vysvětlovala sedmileté Hazel, proč je nebe modré. Tenkrát sismyslela, že jsem génius.""A proč je nebe modré?" zeptala jsem se."Proto," odpověděla. Zasmála jsem se.Jak se blížila desátá, byla jsem nervóznější a nervóznější:nervózní ze setkání s Augustem, nervózní ze setkání s Peterem VanHoutenem, nervózní, že to, co jsem si vzala na sebe, nebyla dobrávolba, nervózní, že nenajdeme ten správný dům, protože všechnydomy v Amsterodamu vypadají stejně; nervózní, že zabloudíme anikdy se už nedokážeme vrátit do Filosoofu; nervózní nervóznínervózní. Máma se na mě pořád pokoušela mluvit, ale já jsem jinebyla schopná poslouchat. Už jsem ji chtěla požádat, aby zašlanahoru a ujistila se, že Augustus je vzhůru, když zaklepal.Otevřela jsem dveře. Podíval se na moje tričko a usmál se."Legrační.""Nech si to! Moje prsa nejsou u nikoho legrační!""Já jsem tady taky," ozvala se za mnou máma. Ale Augustus sezačervenal; vyvedla jsem ho z míry natolik, že jsem se konečnědokázala na něj podívat."Vážně nechceš jít taky?" zeptala jsem se mámy."Já dneska půjdu do Rijksmusea a do Vondelparku," řekla. "Anavíc, promiň, ale já tu knížku prostě nechápu. Poděkuj jemu aLidewij i za mě, ano?""Tak jo," slíbila jsem. Objala jsem mámu a ona mi dala pusu těsněnad ucho.Bílý řadový domek Petera Van Houtena byl opravdu jen za rohem odnašeho hotelu, na Vondelstraat, průčelím obrácený k parku. Číslo158. Augustus mi nabídl rámě, druhou rukou popadl vozík skyslíkem a společně jsme vystoupali po třech schodech k modře ačerně lakovaným dveřím. Bušilo mi srdce. Jen jedny zavřené dveřemě dělily od odpovědí, o kterých jsem snila od chvíle, co jsem sipoprvé přečetla tu poslední nedokončenou stránku.Uvnitř jsem slyšela nějaké dunění basů, kterým se chvěl celý dům.Napadlo mě, jestli Peter Van Houten nemá dítě, co miluje rap.Vzala jsem do ruky klepátko v podobě lví hlavy a opatrně jsemzaklepala. Dunění pokračovalo. "Možná přes tu muziku neslyší,"napadlo Augusta. Uchopil lví hlavu sám a zaklepal mnohem hlasitěji.Hudba zmlkla a nahradily ji šouravé kroky. Odsunula se zástrčka.Pak další. Dveře se se skřípnutím otevřely. Do slunečního světlazamžoural mužík s pivním břichem, prořídlými vlasy, povislýmitvářemi a týdenním strništěm. Měl na sobě světlemodré pyžamo jakoze starých filmů. Obličej a břicho měl tak kulaté a paže tak hubené,že vypadal jako kulička z plastelíny, do které někdo zapíchl čtyřiklacíky. "Pan Van Houten?" zeptal se Augustus a přitom mu trochupřeskočil hlas.Dveře se zabouchly. Za nimi jsem slyšela koktavý, hvízdavý hlaszahulákat: "LIIII-DUUU-VIIICH!" (Až do té chvíle jsemvyslovovala jméno jeho asistentky "lidividž".)Přes dveře bylo všechno slyšet. "Už jsou tady, Petře?" zeptal seženský hlas."Jsou tady - Lidewij, za dveřmi stojí dvě adolescentní zjevení.""Zjevení?" zeptala se s příjemným, holandský zpěvavýmpřízvukem.Van Houten ze sebe překotně vychrlil: "Přízraky fantomy strašidlavidiny přeludy návštěvníci duchové zjevení, Lidewij. Jak můženěkdo, kdo se snaží získat akademický titul z americké literatury,vykazovat tak katastrofální neznalost angličtiny?""Petře, to nejsou žádná duchové. To je Augustus a Hazel, ti mladífanoušci, se kterými sis dopisoval.""To jsou - cože? To - já myslel, že jsou v Americe?""Ano, ale pozval jsi je sem, vzpomínáš?""Víš, proč jsem odjel z Ameriky, Lidewij? Abych už nikdynemusel potkat žádného Američana.""Ale ty jsi Američan.""Bohužel to je nevyléčitelné. Ale pokud jde o tyhle Američany,musíš jim říct, ať okamžitě odejdou, že došlo k omylu, že to VanHoutenovo pozvání byl jen řečnický obrat, že jsem to nemyslelvážně, že takové nabídky se musejí vykládat jenom symbolicky."Měla jsem pocit, že začnu zvracet. Podívala jsem se na Augusta,který pozorně naslouchal hlasům za dveřmi, a viděla jsem, jak sezklamaně nahrbil."To neudělám, Petře," odpověděla Lidewij. "Ty je musíšpřijmout. Prostě musíš. Musíš se s nimi setkat. Musíš vidět, jaký vlivmá tvoje dílo.""Lidewij, ty jsi mě vědomě oklamala a zařídila jsi to za mýmizády?"Následovalo dlouhé ticho a konečně se dveře znova otevřely.Díval se chvíli v pravidelném rytmu z Augusta na mě a naopak;pořád přitom mžoural. "Kdo z vás je Augustus Waters?" zeptal se.Augustus váhavě zvedl ruku. Van Houten kývl a zeptal se: "Už je stou kočkou ruka v rukávě?"To bylo poprvé a naposledy, co jsem Augusta viděla, jak nenímocen slova. "Já," začal, "ehm, já, Hazel, ehm. No.""Vypadá to, že ten mladík je opožděný ve vývoji," podotkl PeterVan Houten k Lidewij."Petře!" napomenula ho."No," prohlásil Peter Van Houten a podal mi ruku, "tak nebo tak,je mi potěšením seznámit se s dvěma ontologicky taknepravděpodobnými tvory." Stiskla jsem jeho oteklou dlaň a on pakpodal ruku i Augustovi. Uvažovala jsem, co asi znamená slovoontologicky. Ale ať to bylo cokoliv, líbilo se mi to. Augustus a jájsme spolu patřili do stejného Klubu nepravděpodobných tvorů: my aptakopyskové.Samozřejmě, doufala jsem, že Peter Van Houten bude duševnězdravý, ale svět není továrna na splněná přání. Důležité bylo, žedveře byly otevřené a já jsem vcházela, abych se dozvěděla, co sestalo po konci Císařského neduhu. To stačilo. Šli jsme za ním aLidewij dovnitř, minuli jsme veliký dubový jídelní stůl jen se dvěmažidlemi a ocitli jsme se v přízračně sterilním obýváku. Působilo tojako muzeum, jenže na prázdných bílých zdech nevisely žádnéobrazy. Pokoj vypadal neobydlený až na jednu pohovku a jednokřeslo, oboje z kovu a černé kůže. Pak jsem si všimla za pohovkoudvou černých pytlů na odpadky, plných a zavázaných."Smetí?" zeptala jsem se tichounce Augusta - myslela jsem, že tonikdo jiný neuslyší."Dopisy od fanoušků," odpověděl Van Houten, když si sedal dokřesla. "Za osmnáct let. Nemůžu to otevřít. Děsí mě to. Vaše vzkazybyly vůbec první, na které jsem odpověděl, a podívejte, jak todopadlo. Existence reálných čtenářů mi upřímně řečeno připadánaprosto nechutná."To vysvětlovalo, proč mi neodpověděl na žádný dopis: nečetl je.Nechápala jsem, proč si je tedy všechny nechává, tím spíš v jinakprázdném obývacím pokoji. Van Houten zvedl nohy v trepkách napodnožku a zkřížil je. Ukázal na pohovku. Sedli jsme si s Augustemvedle sebe, ale ne příliš blízko."Máte chuť na snídani?" zeptala se Lidewij.Chtěla jsem říct, že jsme už jedli, když mě přerušil Peter: "Nasnídani je strašně brzo, Lidewij.""Ale oni jsou z Ameriky, Petře. Jejich tělo má už dávno popoledni.""Tak to je na snídani moc pozdě," prohlásil. "Ale když to tělo mápo poledni a tak, měli bychom si dát koktejl. Pijete skotskou?" zeptalse mě."Jestli - ne, ne, díky," odpověděla jsem."Auguste Watersi?" pokývl Van Houten směrem ke Gusovi."Ehm, ne.""Tak jen já, Lidewij. Skotskou s vodou, prosím." Potom se Peterznova podíval na Guse a zeptal se: "Víte, jak tady připravujemeskotskou s vodou?""Ne, pane," odpověděl Gus."Nalijeme skotskou do sklenice, pak si v mysli vybavíme vodu atu opravdovou skotskou smícháme s abstraktní myšlenkou vody."Lidewij podotkla: "Možná by to nejdřív chtělo něco k snídani,Petře."Podíval se na nás a hlasitě zašeptal: "Ona si myslí, že mámproblém s alkoholem.""A taky si myslím, že vyšlo slunce," odsekla Lidewij. Přesto seobrátila k baru, který v obýváku stál, vzala láhev skotské, nalila půlsklenice a donesla mu ji. Peter Van Houten se napil a pak senarovnal. "Takhle dobré pití si zaslouží jen ten nejlepší postoj,"prohlásil.Uvědomila jsem si, jak sama sedím, a taky jsem se trochunapřímila. Upravila jsem si kanylu. Táta mi vždycky říkal, že lidimůže člověk nejlépe posoudit podle toho, jak jednají s číšníky asekretářkami. Podle tohohle hlediska byl Peter Van Houtenvypatlanec nejvypatlanější. "Takže vám se líbila moje kniha," oslovilAugusta po dalším doušku."Ano," odpověděla jsem místo něj. "A my - tedy vlastněAugustus použil svoje Přání, abychom se s vámi mohli sejít adozvědět se, co se stalo po konci Císařského neduhu."Van Houten neřekl nic, jen se dlouze napil.Augustus po chvilce dodal: "Ta vaše kniha nás vlastně daladohromady.""Ale ona vás dohromady nedala," podotkl Van Houten, aniž se namě podíval."Tak skoro dohromady," pochopila jsem.Teď se obrátil na mě. "Takhle jste se oblékla schválně?""Jako Anna?" zeptala jsem se.Jen na mě upřeně zíral."Dá se říct," připustila jsem.Dlouze se napil, pak se ušklíbl. "Já nemám problém s alkoholem,"prohlásil. "Já mám k alkoholu stejný vztah jako Churchill. Můžuvtipkovat a řídit Anglii a vůbec dělat, na co si vzpomenu. Jennemůžu nepít." Podíval se na Lidewij a kývl na svou sklenici. Vzalaji od něj a zase zamířila k baru. "Jen myšlenku vody, Lidewij,"připomněl."Jo, jasný," řekla s téměř americkým přízvukem.Objevila se druhá sklenice. Van Houten se opět s úctou narovnal.Shodil trepky. Měl opravdu ošklivé nohy. Vysloveně mi kazil celoupředstavu o geniálním autorovi. Ale znal odpovědi."Ehm, tedy," začala jsem, "především vám chceme poděkovat zavčerejší večeři a -""My jsme jim včera platili večeři?" zeptal se Van Houten Lidewij."Ano, v Oranjee.""Aha. Ale věřte mi, že nemáte co děkovat mně, ale spíš Lidewij,která je hodně vynalézavá, když jde o utrácení mých peněz.""Bylo nám potěšením," řekla Lidewij."No, v každém případě děkujeme," prohlásil Augustus a znělo touž podrážděně."Tak, jsem tady," řekl Van Houten po chvíli. "Na co se chceteptát?""No," začal Augustus."A písemně působil tak inteligentně," podotkl Van Houten kLidewij ohledně Augusta. "Možná si ta jeho rakovina už vybudovalazákopy i v mozku.""Petře!" zhrozila se Lidewij.I já jsem se zhrozila, ale na druhé straně bylo něco příjemného načlověku tak příšerném, že s námi nezacházel jako s porcelánem."Opravdu máme pár otázek," řekla jsem. "Mluvila jsem o nich v emailu,co jsem vám psala. Nevím, jestli se na ně pamatujete.""Nepamatuju.""Trochu ho zrazuje paměť," vysvětlila Lidewij."Kdyby jen ona," odsekl Van Houten."Takže ty naše otázky," opakovala jsem."Používá královské My," podotkl Peter ke všem a k nikomu.Znova se napil. Nevěděla jsem sice, jak chutná skotská, ale pokud seto aspoň trochu podobalo šampaňskému, nebylo mi jasné, jak můžepít tak moc, tak rychle a tak brzo dopoledne. "Znáte Zenonůvparadox o Achillovi a želvě?" zeptal se mě."Chceme se zeptat na to, co se s postavami stalo, když knížkaskončila, zvlášť na Anninu -""Vy chybně předpokládáte, že potřebuju slyšet vaši otázku, abychna ni mohl odpovědět. Znáte filozofa Zenona?" Neurčitě jsemzavrtěla hlavou. "Škoda. Zenon byl předsokratovský filozof, kterýtvrdil, že objevil čtyřicet paradoxů v Parmenidově světonázoru -Parmenida určitě znáte, ne?" Kývla jsem, i když jsem ho neznala."Díkybohu," řekl. "Zenon se profesionálně specializoval naodhalování Parmenidových nepřesností a zjednodušení, což nebylonic těžkého, protože Parmenides se spolehlivě mýlil vždycky avšude. Byl užitečný přesně tak, jako je užitečné mít známého, kterýsi na dostizích vždycky spolehlivě vybere špatného koně. AleZenonův nejvýznamnější - moment, víte něco o švédském hiphopu?"Nebylo mi jasné, jestli si Peter Van Houten dělá legraci. Zanějakou chvíli za mě odpověděl Augustus: "Málo.""No dobře, ale snad znáte klíčové album Afasiho a FilthyhoFläcken.""Neznáme," odpověděla jsem za oba."Lidewij, okamžitě jim pusť Bomfalleralla." Lidewij došla kpřehrávači, chvilku otáčela knoflíkem a pak něco zmáčkla. Ze všechstran se rozeřvala rapová píseň. Přišlo mi to jako úplně normální rap,až na to, že text byl švédsky.Když skončila, Van Houten se na nás významně podíval, očiotevřené tak doširoka, jak to šlo. "No?" zeptal se. "No?"Řekla jsem: "Je mi líto, pane, ale my neumíme švédsky.""No jasně že neumíte. Já taky ne. Kdo sakra umí švédsky?Důležité nejsou ty nesmysly, které hlasy říkají, ale co ty hlasy cítí.Určitě víte, že existují jen dvě emoce, láska a strach, a Afasi a Filthymezi nimi přecházejí s takovou obratností, jakou člověk v hiphopovémuzice prostě mimo Švédsko nenajde. Mám vám to pustit ještějednou?""To má být vtip?" zeptal se Gus."Prosím?""Je tohle nějaká performance?" Podíval se po Lidewij: "Hraje to?""Bohužel ne," potřásla Lidewij hlavou. "On není vždycky - tohleje nezvykle -""Ale zavři pusu, Lidewij. Rudolf Otto řekl, že když člověknepoznal numinozitu, když nerozumově nepoznal mystériumtremendum, pak pro něj jeho dílo není. A já vám říkám, mladípřátelé, že jestli neslyšíte, jak se Afasi a Filthy statečně vypořádávajíse strachem, moje dílo není pro vás."Znovu opakuju: Byla to úplně normální rapová písnička, jen vešvédštině. "Ehm," zkusila jsem to znova. "Tak ten Císařský neduh.Annina maminka se ke konci knížky chystá -"Van Houten mě přerušil a při řeči poklepával na skleničku dokudji Lidewij nedolila. "Takže Zenon se nejvíc proslavil svýmparadoxem o Achillovi a želvě. Představte si, že Achilles má závoditse želvou. Ne, představte si, že vy máte závodit se želvou. Želva mádeset metrů náskok. Za ten čas, co vám trvá uběhnout těch desetmetrů, se želva posunula řekněme o jeden. A za ten čas, než vypřekonáte tuhle vzdálenost, želva se zase posune, a tak donekonečna. Jste rychlejší než želva, ale nikdy ji nedoběhnete; můžetejen zmenšovat její náskok.Samozřejmě že ve skutečnosti jen proběhnete kolem želvy a otěchhle mechanismech nebudete vůbec uvažovat, ale otázka, jak touděláte, se ukazuje velice složitá, a nikdo ji neuměl zodpovědět až dochvíle, než nám Cantor dokázal, že některá nekonečna jsou větší nežjiná nekonečna.""Hm," řekla jsem."Předpokládám, že tím jsem vaši otázku zodpověděl," prohlásilsebejistě a pak se důkladně napil."Ani ne," zavrtěla jsem hlavou. "Zajímalo nás, jestli po konciCísařského neduhu -""Já s tím nechutným románem nechci mít vůbec nic společného,"zarazil mě Van Houten."Ne," řekla jsem."Prosím?""To prostě neberu," vysvětlila jsem. "Chápu, že ten příběh končíuprostřed vyprávění proto, že Anna umře nebo je moc nemocná, nežaby mohla vyprávět dál, ale vy jste slíbil, že nám povíte, co se sevšemi stalo, a proto jsme tady, a my, já potřebuju, abyste mi to řekl."Van Houten povzdechl. Po dalším loku prohlásil: "No tak dobře.Čí příběh vás zajímá?""Anniny maminky, Fanfána Tulipána, křečka Sisyfa - vlastněvšech."Van Houten zavřel oči, nafoukl tváře a vydechl, pak se podívalnahoru, na dřevěné trámy křižující strop. "Křeček," řekl po chvíli."Křečka si vzala Christina." To byla jedna Annina kamarádka z dobypřed nemocí. To dávalo smysl. Christina si s křečkem v několikascénách hrála. "Vzala si ho Christina, žil ještě dva roky a umřelpoklidně v křeččím spánku."Takhle se mi to líbilo víc. "Skvěle," řekla jsem. "Skvěle. A FanfánTulipán? Je to podvodník? Vezmou se s Anninou maminkou?"Van Houten pořád ještě zíral nahoru na trámy. Napil se. Sklenicebyla už zase skoro prázdná. "Lidewij. Já to nedokážu. Nemůžu.Nemůžu." Sklonil hlavu a podíval se na mě. "S Fanfánem Tulipánemse nestane nic. Není to podvodník ani nepodvodník; je to Bůh. Je tojasná a nedvojznačná metaforická podoba Boha, a ptát se, co se snámi stane, je intelektuálně asi na takové úrovni jako ptát se, co sestane s osamocenýma očima na plakátu doktora T. J. Eckleburga vGatsbym. Jestli se s Anninou matkou vzali? Mluvíme o románu, dítě,ne o nějakém historickém příběhu.""To je pravda, ale musel jste přece mít předem rozmyšlené, co ses nimi stane, myslím jako s postavami. Nezávisle na jejichmetaforickém významu a tak.""Jsou fiktivní," řekl a znova poklepal na sklenici. "Nestane se snimi nic.""Slíbil jste, že mi to řeknete," naléhala jsem. Připomínala jsemsama sobě, že se nesmím nechat odradit. Potřebovala jsem udržetjeho těkající pozornost u svých otázek."Snad, ale to jsem se tehdy ještě mylně domníval, že nejsteschopná cestovat přes Atlantik. Snažil jsem se vám… řekněme vásutěšit, i když teď už vím, že jsem se o to neměl pokoušet. Ale abychbyl úplně upřímný, ta dětinská představa, že autor románu nějakvýjimečně chápe jeho postavy… - to je směšné. Ten román vznikl zčmáranic na papíře, moje milá. Postavy, které ho obývají, nemajímimo ty čmáranice žádný život. Co se s nimi stane? Všechnypřestanou existovat ve chvíli, kdy román končí.""Ne," řekla jsem. S námahou jsem se zvedla z pohovky. "Ne, já tochápu, ale není přece možné nepředstavovat si nějak jejichbudoucnost. A na to představování jste nejkvalifikovanější člověkvy. Něco se s Anninou mámou stalo. Buď se vdala, nebo ne. Buď seodstěhovala do Holandska s Fanfánem Tulipánem, nebo ne. Buďměla další děti, nebo ne. Já potřebuju vědět, co se s ní stalo."Van Houten stiskl rty. "Lituji, že nemůžu vyhovět vašimdětinským rozmarům, ale odmítám vás litovat tak, jak jste na tozvyklá.""O vaši lítost nestojím," odsekla jsem."Jako všechny nemocné děti tvrdíte, že nestojíte o lítost," podotklnevzrušeně, "ale sama vaše existence je na ní závislá.""Petře," začala varovně Lidewij, ale on pokračoval, rozvalený nakřesle, a v opilých ústech kulatil slova čím dál víc. "Nemocné dětijsou nevyhnutelně zabrzděné ve vývoji: jsou odsouzené dožít svůjživot jako děti v tom věku, kdy se přišlo na jejich diagnózu, jakoděti, které věří, že existuje život, i když román skončí. A námdospělým je to líto, a tak platíme vaši léčbu, vaše kyslíkové bomby.Dáváme vám jídlo a vodu, ačkoli není pravděpodobné, že byste žilidost dlouho -""PETŘE!" rozkřikla se Lidewij."Jste vedlejší účinek," pokračoval Van Houten, "evolučníhoprocesu, kterému na jednotlivých životech pramálo záleží. Jstenepovedený experiment mutace.""DÁVÁM VÝPOVĚĎ!" křikla Lidewij a v očích měla slzy. Alejá jsem se nezlobila. Snažil se říct pravdu tak, aby to co nejvícbolelo, ale já jsem ji samozřejmě dávno znala. Celé roky jsem zíralana různé stropy, od svého pokoje po jednotku intenzivní péče, a užstrašně dávno jsem se naučila, jak nejbolestivěji si lze představovatvlastní nemoc. Přistoupila jsem k němu. "Tak poslouchejte, vyvypatlanče," řekla jsem. "O mojí nemoci mi nemůžete říct nic, cobych už sama nevěděla. Potřebuju od vás slyšet jednu jedinou věc apak už o mně v životě neuslyšíte: CO SE STALO S ANNINOUMÁMOU?"