11. Kapitola, 2. část

"Tohle není oblek na pohřby," řekl po chvíli Gus. "Když jsem seprvně dozvěděl, že jsem nemocný - řekli mi, že mám takpětaosmdesátiprocentní šanci na vyléčení. Já vím, že to je skvělápravděpodobnost, ale pořád jsem si říkal, že to je jako ruská ruleta.Věděl jsem, že mě čeká šest měsíců pekla a že přijdu o nohu, anakonec to možná stejně nepomůže, chápeš?""Já vím," přikývla jsem, ačkoli to nebyla pravda - nevěděla jsemto. Já jsem od samého začátku byla nevyléčitelný případ; všechnamoje léčba měla za cíl prodloužit mi život, ne vyléčit rakovinu.Phalanxifor do jejího vývoje vnesl určité pochyby, ale byla jsem natom jinak než Augustus: Moje poslední kapitola byla napsaná odchvíle, kdy mě diagnostikovali. Gus, jako většina těch, kdo přežilirakovinu, žil s nejistotou."No jo," kývl. "Takže jsem se prostě rozhodl, že chci býtpřipravený. Koupili jsme hrob na Crown Hill - jednou jsem se tam státou šel podívat a vybrali jsme místo. A naplánoval jsem si celýpohřeb a tak, a těsně před operací jsem požádal rodiče, jestli si můžukoupit oblek, opravdu pěkný oblek, pro případ, že by to nedopadlo.Ale nikdy jsem neměl příležitost si ho vzít. Až dneska.""Takže to jsou tvoje šaty do rakve.""Správně. Ty nemáš šaty do rakve?""Mám," kývla jsem. "Koupila jsem si je na večírek k patnáctinám.Ale na rande v nich nechodím."Rozzářily se mu oči. "My jsme na rande?" zeptal se.Sklopila jsem rozpačitě pohled. "Netlač na pilu."Oba jsme už byli hrozně nacpaní, ale moučník - báječné bohatécremeaux obložené marakujou - byl příliš dobrý, než abychom siaspoň neuždíbli, a tak jsme chvíli seděli nad dezertem a snažili sevytrávit. Slunce bylo jako batole tvrdošíjně odmítající jít spát: užbylo po půl deváté, a pořád světlo.Zničehonic se Augustus zeptal: "Věříš v posmrtný život?""Myslím, že navždycky je nesprávný koncept," odpověděla jsem."Ty jsi nesprávný koncept," zasmál se."Já vím. Proto taky půjdu z kola ven.""To není k smíchu," řekl a podíval se na ulici. Kolem projely dvědívky na kole, jedna seděla bokem na zadním blatníku."Ale jdi," řekla jsem. "To byl vtip.""Představa, že půjdeš z kola ven, mi vůbec vtipná nepřipadá,"řekl. "Ale vážně - co ten posmrtný život?""Ne," zavrtěla jsem hlavou, a pak jsem se opravila: "No, možnáne tak úplně kategoricky. Co ty?""Ano," prohlásil sebejistě. "Ano, rozhodně. Ne nějaké nebe, kdese jezdí na bílých jednorožcích, hraje na harfy a žije v oblačnýchzámkách. Ale ano. Věřím v Něco s velkým N. Odjakživa.""Vážně?" zeptala jsem se. Překvapilo mě to. Víru v nebe jsem,upřímně řečeno, vždycky spojovala s jistou, řekněme, intelektuálnínedostatečností. Ale Gus nebyl hloupý."Jo," řekl tiše. "Věřím v tu větu z Císařského neduhu.'Vycházející slunce příliš jasné v jejích prohrávajících očích.' To jepodle mě Bůh, to vycházející slunce, a světlo je příliš jasné a její očiprohrávají, ale neprohrály. Nevěřím tomu, že se vracíme na světstrašit nebo utěšovat živý, ale myslím, že něco se z nás stane.""Ale bojíš se zapomenutí.""To jo, pozemskýho zapomenutí se bojím. Ale - já sice nechcipapouškovat, co říkají naši, ale věřím, že lidi mají duše, a věřím vzachování těch duší. Strach ze zapomnění, to je něco jinýho, to jestrach, že nebudu moct nic dát výměnou za svůj život. Když v životěnesloužíš vyššímu dobru, tak bys měl aspoň umřít ve službě vyššímudobru, ne? A já se bojím, že ani můj život, ani smrt nebudou nicznamenat."Jen jsem zavrtěla hlavou."Co je?" zeptal se."Ty jsi posedlý představou umřít pro něco nebo za sebou nechatnějakou hrdinskou stopu nebo tak. Je to prostě divný.""Každý chce vést výjimečný život.""Každý ne," odsekla jsem - nedokázala jsem zakrýt podráždění."Blázníš?""Já jenom, že…," začala jsem, ale nebyla jsem schopná tu větudokončit. "Jenom," zopakovala jsem. Mezi námi se míhal plamíneksvíčky. "Je od tebe dost sprostý říct, že za něco stojí jen takový život,který se žije pro něco nebo kdy se umře pro něco. To je od tebe faktsprostý, říct tohle mně."Kdovíproč jsem si připadala jako malé dítě, a tak jsem si nabralasousto moučníku, aby se zdálo, že mi na tom zas tak moc nezáleží."Promiň," řekl. "Tak jsem to nemyslel. Uvažoval jsem jenom osobě.""Jo, to jo," odsekla jsem. Byla jsem už příliš nacpaná, nemohlajsem dojíst. Bála jsem se, že bych mohla zvracet, protože jsem pojídle často zvracela. (Ne bulimie, jen rakovina.) Postrčila jsem zbytekmoučníku ke Gusovi, ale ten zavrtěl hlavou."Promiň," řekl a vzal mě přes stůl za ruku. Nechala jsem mu ji."Ale mohlo by to být horší.""Například?" popíchla jsem ho."No, třeba nad záchodem u nás máme kaligraficky vyvedenýnápis: 'Denně se koupej v útěše slova Božího.' Mohlo by to býtmnohem horší, Hazel.""To zní nehygienicky," podotkla jsem."Mohlo by to být horší.""Ty bys mohl být horší." Usmála jsem se. Opravdu jsem se mulíbila. Možná jsem byla sobecká a samolibá, ale jak jsem si to v téchvíli v Oranjee uvědomila, byl mi ještě milejší.Když se objevil číšník, aby odnesl moučník, řekl: "Vaši večeřizaplatil pan Peter Van Houten."Augustus se usmál. "Ten Peter Van Houten se mi líbí."Šli jsme podél kanálu; stmívalo se, kousek od Oranjee jsme sezastavili u parkové lavičky obklopené starými zrezavělými koly,zamčenými ke stojanům a k sobě navzájem. Sedli jsme si vedle sebe,tváří ke kanálu, a on mě objal kolem ramen.Viděla jsem záři stoupající ze čtvrti červených luceren. Ale i kdyžto byla čtvrť červených luceren, světlo, které odtamtud vycházelo,bylo přízračně nazelenalé. Představovala jsem si tisíce turistů, jak seopijí a zkouří a pak se potácejí úzkými uličkami."Já pořád nemůžu věřit tomu, že nám to zítra řekne," podotklajsem. "Peter Van Houten nám řekne proslulý nenapsaný konecnejlepší knihy v dějinách.""A navíc nám zaplatil večeři," připomněl Augustus."Pořád si představuju, že nás nejdřív prohledá, jestli u sebenemáme nějaký nahrávací zařízení, než nám to poví. A pak si sednemezi nás na pohovku u sebe v obýváku a bude nám šeptat, jestli siAnnina máma vzala Fanfána Tulipána.""A nezapomeň na křečka Sisyfa," dodal Augustus."Správně, to taky, jaký osud potkal křečka Sisyfa." Předklonilajsem se, abych viděla na kanál. Ve všech kanálech bylo tolik světlýchjilmových plátků, že to bylo absurdní. "Pokračování výhradně pronás," dodala jsem."Co tipuješ?" zeptal se."Já vážně nevím. Už jsem to celý probrala tam a zpátky snadtisíckrát. A kdykoli to čtu, myslím si něco jiného, chápeš?" Kývl."Ty máš nějakou teorii?""Jo. Nemyslím si, že Fanfán Tulipán je podvodník, ale takynejspíš není tak bohatý, jak jim namlouvá. A myslím, že až Annaumře, tak její máma s ním odjede do Holandska a bude se snažit začítnový život, ale nedokáže to, protože ji to pořád potáhne tam, kde žilajejí dcera."Neuvědomila jsem si, že o té knize tak moc přemýšlí, že Císařskýneduh pro Guse tolik znamená, nezávisle na tom, co pro nějznamenám já.Voda tiše pleskala o kamenné zdi kanálu pod námi; kolem projelhlouček kamarádů na kolech a pokřikovali po sobě rychlou, hrdelníholandštinou. Maličké loďky, ne o moc delší než já, napůl utopené vkanálu; pach vody, která příliš dlouho příliš nehybně stála; jeho paže,která mě tiskla: jeho skutečná noha vedle mé skutečné nohy od bokůaž ke kotníkům. Trochu jsem se o něj opřela. Sykl. "Promiň, udělalajsem ti něco?"Vydechl "Ne, nic," ale bylo zjevné, že ho něco bolí."Promiň," řekla jsem znova. "Mám kostnatý rameno.""To je dobrý," řekl. "Je to docela příjemný."Seděli jsme tam dlouho. Nakonec pustil moje rameno a opřel se oopěradlo lavičky. Většinou jsme jen koukali do kanálu. Hodně jsemmyslela na to, jak uvedli v život tohle místo, ačkoli by správně mělobýt pod vodou, a že pro doktorku Marii jsem já něco jakoAmsterodam, napůl utopená anomálie, a to mě přivedlo k myšlencena smrt. "Můžu se tě zeptat na Carolinu Mathersovou?""A ty říkáš, že neexistuje posmrtný život," odpověděl, aniž se namě podíval. "Ale jo, jasně. Co chceš vědět?"Chtěla jsem vědět, jestli by mu nevadilo, kdybych umřela. Chtělajsem nebýt granát, nebýt zlovolná síla v životě lidí, které mám ráda."Jenom, no, co se stalo."Povzdechl; vydechoval tak dlouho, že mně, s mými mizernýmiplícemi, to připadalo jako vychloubání. Strčil si do pusy dalšícigaretu. "Víš asi, že neexistuje žádný místo, kde by si lidi míň hráli,než je hřiště v nemocnici," začal. Kývla jsem. "No, když mi vzali tunohu a tak, ležel jsem pár týdnů v Memorial. Byl jsem nahoře vpátým patře a měl jsem výhled na to hřiště, který samozřejmě bylopořád úplně opuštěný. Metaforická rezonance prázdného hřiště vareálu nemocnice mnou doslova cloumala. Ale pak na to hřištězačala chodit holka, úplně sama, každý den, a houpala se sama nahoupačce - vypadalo to jako z filmu. Tak jsem jednu z těchpříjemnějších sester požádal, aby mi o ní něco zjistila, a sestra ji zamnou přivedla na návštěvu. To byla Carolina. Použil jsem svůjneskonalý šarm, abych ji získal." Odmlčel se, rozhodla jsem se tedyněco říct."Takový šarmér zase nejsi," podotkla jsem. Nevěřícně se ušklíbl."Jsi prostě jenom hrozně sexy," vysvětlila jsem.Odbyl to smíchem. "S mrtvýma je ten problém," začal, pak sezarazil. "S mrtvýma je ten problém, že když si je neromantizuješ,působíš jako parchant, ale pravda je… složitá, no. Znáš přece takovýty řeči o stoických a odhodlaných obětech rakoviny, co hrdinskybojují s nemocí a až do samého konce se usmívají a nikdy sinestěžujou a tak dál?""No jasně," kývla jsem. "Laskavý a velkorysý duše, jejichž každýdech NÁS VŠECHNY INSPIRUJE. Jsou tak silní! Tolik jeobdivujeme!""No jo, jenže ve skutečnosti, samozřejmě s výjimkou nás dvou,lidi s rakovinou nemají vyšší statistickou pravděpodobnost, že budouskvělí nebo soucitní nebo vytrvalí nebo co já vím. Carolina bylapořád náladová a nešťastná, ale mně se to líbilo. Líbil se mi ten pocit,že si vybrala mě jako jedinýho člověka na světě, kterýho nebudenenávidět, a tak jsme trávili spolu spoustu času tím, že jsme prostězuřili na všechny a na všechno. Na sestry a na ostatní děti a na svojerodiny a vůbec. Ale nevím, jestli za to mohla ona, nebo její nádor.Totiž jedna ze sester mi řekla, že takový nádor, jaký měla Carolina,má mezi lékaři přezdívku Nádor blbec, protože člověka změní vnetvora. Takže holka, který chybí pětina mozku a který se zrovnavrátil Nádor blbec, nebyla zrovna, řekněme, ztělesněním stoickýbojovnice s rakovinou. Byla… no, když to mám říct na rovinu, bylato mrcha. Ale to člověk nemůže říkat nahlas, protože měla ten nádora taky, no, je mrtvá. A měla ostatně dost důvodů být nepříjemná."To jsem chápala."Pamatuješ na tu část Císařského neduhu, kde Anna jde přestravnatý hřiště na tělocvik nebo tak a upadne a leží tváří dolů na trávěa v tu chvíli pochopí, že rakovina se vrátila a že zasáhla nervovýsystém, nemůže vstát a obličej má jen pár centimetrů od fotbalovýhotrávníku, a tak tam prostě jen leží a zblízka kouká na trávu, všímá si,jak se od ní odráží světlo… Nepamatuju si to už přesně, ale je tamněco o tom, že Anna v tu chvíli dojde k whitmanovskýmu objevu, žedefinice lidství je schopnost žasnout nad majestátem stvoření nebotak něco. Víš, co myslím?""Vím, co myslíš," potvrdila jsem."Takže potom, když mi rvali útroby chemoterapií, jsem sekdovíproč rozhodl pociťovat naději. Ne konkrétně naději na přežití,spíš jako Anna v tý knize, pocit vzrušení a vděčnosti nad tím, ževůbec jsem schopný žasnout nad světem.Ale Carolině bylo den ze dne hůř. Po nějaké době ji pustili domů abyly chvíle, kdy jsem myslel, že spolu můžeme, co já vím, normálněchodit nebo tak, ale nešlo to, protože ona neměla vůbec filtr mezimozkem a řečí, což bylo nepříjemný a občas to ubližovalo. Ale dátkopačky holce s nádorem na mozku, to prostě nejde. A její rodiče měměli rádi, a taky měla mladšího bratra a ten byl moc fajn. Copakjsem se s ní mohl rozejít? Umírala.Trvalo to strašně dlouho. Trvalo to skoro rok, a já jsem ten rokstrávil s holkou, která se třeba zničehonic rozchechtala, začalaukazovat na mou protézu a říkala mi Pahejle.""Ne," řekla jsem."Jo. Ale za to mohl ten nádor. Užíral jí mozek, víš? Nebo tomožná nebyl ten nádor. To se už nikdy nedozvím, protože to od sebenešlo oddělit, ji a nádor. Ale jak jí bylo hůř a hůř, opakovala pořádstejný historky a smála se vlastním poznámkám, i když ten den užstejnou věc říkala stokrát. Třeba celý týdny dělala pořád dokolastejný vtip: 'Gus má pěkný nohy. Teda chci říct nohu.' A pak sezačala chechtat jako šílená.""Gusi," řekla jsem. "To je…" Nevěděla jsem, co říct. Nedíval sena mě a mně přišlo urážlivé dívat se na něj. Cítila jsem, jak sepředklonil. Vytáhl cigaretu z pusy a začal ji převalovat mezi palcema ukazovákem, pak ji zase vrátil mezi rty."No," dodal pak, "když to vezmeš kolem a kolem, já fakt mámpěknou nohu.""To je mi líto," řekla jsem. "To je mi hrozně líto.""To nic, Hazel Grace. Ale jen aby bylo jasno, když jsem na týpodpůrný skupině měl dojem, že vidím ducha Caroliny Mathersový,nebyl jsem úplně šťastný. Zíral jsem, ale netoužil jsem, jestli chápeš,jak to myslím." Vytáhl z kapsy krabičku a cigaretu do ní vrátil."Je mi to líto," opakovala jsem."Mně taky," řekl."Tohle ti nechci nikdy udělat," řekla jsem."Ale mně by to nevadilo, Hazel Grace. Byla by pro mě čest nechat
si od tebe zlomit srdce."